Léky, kosmetika nebo běžné chemikálie mizí z našich domácností do odpadu. Jenže nemizí úplně. Často končí ve vodě. A odtud mohou dlouhodobě ovlivňovat řeky, život v nich i ten náš. Luboš Mrkva z CXI TUL vedl projekt MIKROP, který hledal, jak tyto neviditelné látky z vody dostat dřív, než se vrátí zpátky k lidem.
Nanogramy. Tak malé množství, že si ho člověk sotva představí. Přesto právě v takových dávkách se ve vodě objevují zbytky léků, kosmetiky nebo běžných chemikálií. Říká se jim mikropolutanty.
„V porovnání s běžným znečištěním je to zanedbatelné množství,“ říká Luboš Mrkva z Oddělení technologie životního prostředí CXI TUL. Jenže tady je háček. Zanedbatelné množství neznamená zanedbatelný problém.
Tyto látky se ve vodě hromadí a škodí všemu, co v ní žije i co z ní pije. Nakonec se mohou vrátit i k člověku.
„Znečištění z vodních toků se může přes úpravny vody vracet zpět do lidského organismu. Mikropolutanty se totiž dostávají jak do povrchových, tak do podzemních zdrojů pitné vody,“ vysvětluje Luboš.
Čistírna nekouzlí. Procesy se musí nastavit.
Evropa už na problém reaguje. Nová pravidla ukládají velkým čistírnám odpadních vod, aby mikropolutanty začaly odstraňovat. Naostro od roku 2045. Jenže říct „odstraňujte“ je jedna věc. Vymyslet, jak to udělat účinně a za rozumné peníze, je věc druhá.
Právě tím se zabýval Lubošův projekt MIKROP, který řešil se společností Pražské vodovody a kanalizace, a.s. Cílem bylo vylepšit provoz městských čistíren tak, aby z vody dostaly i látky, které běžné čištění nezachytí.
Mikropolutanty se dají rozložit ozonem, peroxidem nebo UV zářením, to vše lze použít pro dočištění vody, mezi vodaři je to známé jako kvarterní stupeň čištění. Luboš si s vyladěním těchto technologií hrál, aby byly cenově dostupné. Výsledkem je menší zkušební zařízení, které vyčistí zhruba tři metry krychlové vody za hodinu. Uvnitř lze přepínat mezi různými způsoby čištění. Na konci pomáhá filtr s aktivním uhlím.
Čištění jako štafeta
Ale to není všechno. Lubošův tým se nepodíval jen na poslední krok čištění. Podíval se na čistírnu jako na štafetu. Každý úsek musí fungovat. Když počáteční technologie předá špatně připravenou vodu, poslední běžec už zázrak neudělá.
Když je voda před posledním čištěním pořád moc špinavá, tedy plná rozpuštěných organických látek, drahá technologie se vyčerpá na obyčejné nečistoty. A to je problém. Tyto metody totiž nejsou vybíravé. Nepoznají rozdíl mezi nebezpečnou látkou a běžnou špínou. Reagují se vším organickým, co ve vodě najdou.
„Snažili jsme se proto, aby nám voda na tento poslední stupeň šla v co nejčistší formě,“ shrnuje Luboš.
Levnější voda? Jde to vyladit
Tým měl k dispozici dvoulinkovou čistírnu. Jedna linka běžela normálně. Druhá sloužila jako testovací prostor. Výzkumníci měnili její nastavení, aby vodu připravili co nejlépe pro kvarterní čištění.
Projekt proto přináší ověřenou technologii. Každá čistírna je ale jiná. Každá obec má jiné zdroje znečištění. Proto je tahle ověřená technologie skvělá startovní čára. Ukazuje, jak čistírnu nastavit, aby na poslední krok čištění šlo co nejméně organických látek.
Kdo znečišťuje platí
Nejdražší částí celého řetězce je aktivní uhlí. Funguje jako poslední pojistka. Zachytí látky, které předchozí kroky nezvládly. Právě proto se Luboš snaží odstranit co nejvíce organických látek dřív, aby se kapacita uhlí nevyčerpala příliš brzy.
Jeho obnova je totiž nákladná. V Česku se jí věnuje jen málo firem a uhlí se musí převážet. V některých případech může tvořit až dvě třetiny provozních nákladů posledního stupně čištění.
A tyto náklady se promítnou do ceny vody.
Evropská pravidla počítají s principem „kdo znečišťuje, platí“. Podílet by se měly i firmy, které vyrábějí léky nebo kosmetiku. Jak přesně to bude fungovat, se teprve ukáže. Ale záleží i na každém z nás, abychom neplýtvali kosmetikou a léky, které pak skončí v odpadní vodě.
Zmizelo, ale nezmizelo
Měření může ukázat, že látka zmizela. Jenže to nemusí znamenat, že je voda dokonale bezpečná. Některé látky se při čištění nerozloží úplně. Jen se rozštěpí na menší části. Přístroj pak původní látku už nenajde. A právě o těchto zbytcích zatím víme velmi málo.
Proto chce Lubošův tým pokračovat dál. Zajímat je bude nejen to, co naměří přístroje, ale i to, jak vyčištěná voda působí na živé organismy.