Vagína, menstruace, menopauza. Tři slova, která dokážou i dnes přivést publikum do rozpaků. Jenže jak máme posouvat výzkum ženského zdraví, když se o něm ostýcháme otevřeně mluvit? A co když vědec vyvine skvělou technologii, ale nedokáže její přínos vysvětlit firmě? Nebo když komunikaci vědy věnuje tolik energie, až skončí na pokraji vyhoření? Také tyto otázky otevřela NETkonference platformy SciComHub, která se 12. října 2026 uskutečnila na Technické univerzitě v Liberci. Šest řečníků, šest různých pohledů a pouhých osm minut na každé vystoupení.
NETkonference SciComHub navázala na konferenci Sdílej vědu!, pořádanou Ústavem pro nanomateriály, pokročilé technologie a inovace (CXI TUL), která se zaměřila na komunikaci výzkumu v regionálních institucích. NETkonference nabídla širší pohled na současnou komunikaci vědy a její výzvy.
Programem provázel Oldřich Hudeček z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. V rychlém sledu se střídala témata vzdělávání popularizátorů, reprodukčního zdraví, sociálního podnikání, spolupráce s průmyslem i propojení vědy a umění. Závěr patřil budoucnosti samotné profese.
Věda a multimediální tvorba
Může se člověk naučit komunikovat vědu stejně systematicky jako fyziku nebo biologii?
Tomáš Gráf ze Slezské univerzity v Opavě ukázal, že ano. Představil studijní program Multimédia a popularizace, který propojuje odborné znalosti s praktickými dovednostmi v oblasti audiovizuální tvorby a komunikace vědy. Studenti se učí nejen rozumět odborným tématům, ale také o nich vyprávět, natáčet videa, stříhat a přemýšlet, jak zaujmout různé skupiny publika.
Na konkrétních studentských projektech ukázal, jak mohou vědecká témata získávat podobu dokumentárních filmů a dalších multimediálních formátů.
Popularizace vědy tak nemusí stát jen na vědcích, kteří svému výzkumu rozumějí do nejmenších detailů. Stejně důležití jsou lidé, kteří dokážou odborné poznatky převést do srozumitelného a poutavého příběhu pro publikum mimo akademický svět.
Slova, která stále vyvolávají rozpaky
„Jednou z velkých součástí mé práce je přivádění lidí do rozpaků,“ upozornila hned v úvodu Karolína Morávková z CXI TUL.
A vzápětí ukázala, že stačí zmínit několik běžných medicínských pojmů. Vagína. Menstruace. Menopauza.
Přestože jde o přirozenou součást lidského života, řada lidí se o těchto tématech stále ostýchá otevřeně mluvit. O to složitější je pak komunikovat výzkum, který se jim věnuje. Situaci navíc komplikují sociální sítě, jejichž pravidla někdy omezují i odborný obsah zaměřený na reprodukční zdraví.
„Ale jak to dělat líp? Nazývat věci pravými jmény. Mluvit o tom,“ vyzvala Morávková.
Na historických příkladech ukázala, že veřejný tlak žen a pacientek přispěl ve Spojených státech ke změnám jejich zastoupení v klinických studiích i k větší podpoře výzkumu některých onemocnění.
Morávková se na CXI TUL věnuje výzkumu nanomateriálů pro gynekologické aplikace a své schopnosti přiblížit toto citlivé téma širší veřejnosti prokázala také v mezinárodní soutěži Falling Walls Lab, kde získala ocenění v kategorii Women Innovators.
Dá se podnikat a zároveň měnit svět k lepšímu?
Co se vám vybaví, když se řekne slovo sociální?
Sociální sítě, úřad, vztahy nebo něco zdarma. Takové odpovědi začaly létat publikem, když Ondřej Linhart z Ekonomické fakulty TUL místo klasické přednášky spustil malý workshop.
Představil projekt Byznys s duší, který přibližuje sociální podnikání žákům základních a středních škol. Podnikání totiž nemusí být zaměřené pouze na maximalizaci zisku. Může zároveň řešit společenský nebo environmentální problém.
Workshopy využívají princip peer-to-peer vzdělávání. Středoškolákům téma přibližují vysokoškolští studenti, kteří jsou jim věkově bližší. Účastníci si navrhují vlastní sociální podniky a hledají způsoby, jak spojit ekonomickou životaschopnost se společenským přínosem.
Firmu nezajímá váš algoritmus. Chce vědět, kolik jí ušetří
Vědec několik let vyvíjí technologii, a nakonec přijde za firmou. Ta se ale místo odborných detailů zeptá: Kolik to stojí? Funguje to? A co tím získáme?
Právě tento rozdíl mezi akademickým a podnikatelským uvažováním popsal Jan Kočí z CXI TUL.
Na příkladu spolupráce s firmou zabývající se technologiemi pro čistírny odpadních vod ukázal, že úspěšný přenos výzkumu do praxe vyžaduje mnohem víc než kvalitní technologii.
„Metoda není důležitá, technologie není důležitá. Důležité je, co potřebuje firma vyřešit,“ shrnul.
Jazyk komunikace se navíc mění s jednotlivými fázemi spolupráce. Postupně přicházejí na řadu provozní požadavky, ekonomika i konkrétní podmínky zavedení technologie.
Špičková technologie totiž může zůstat v laboratoři jednoduše proto, že její autor a potenciální zákazník mluví každý jiným jazykem.
Co se vědci mohou naučit od umělců?
Eduard Seibert z Fakulty umění a architektury TUL představil svůj výzkum na pomezí umění, designu a architektury a včelařství. Vyvinul například postup, při kterém včely pomocí propolisu vytvářejí obrazy přímo na plátně, a experimentoval s jejich schopností stavět strukturu svítidla z černého vosku. Věnuje se také návrhům apidomků, drobných staveb propojených se včelařením.
Jeho vystoupení ale nebylo jen o včelách. Otevřelo také otázku, co se mohou vědci naučit od umělců v komunikaci vlastní práce. Zatímco vědec může uspět díky odborným publikacím, aniž by svůj výzkum výrazněji představoval veřejnosti, umělec musí svou tvorbu vystavovat, prezentovat a obhajovat před publikem. „Pokud vy jako umělec nevystavujete, tak nefungujete,“ připomněl Seibert.
Právě schopnost zaujmout, pracovat s vizuálním jazykem a srozumitelně představit vlastní myšlenky by podle Seiberta mohla být inspirací i pro vědecké prostředí.
Od nadšení k vyhoření. A co s tím?
Závěr patřil tématu, týká zejména těch, kdo se věnují komunikaci vědy profesinálně.
Tereza Mašínová, spoluzakladatelka SciComHubu a tisková mluvčí Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, nazvala svou přednášku Mezi nadšením a vyhořením: Jak posunout komunikaci vědy v Česku.
„Sama jsem se mnohokrát potácela mezi nadšením a vyhořením. Teď jsem zrovna v té fázi nadšení,“ přiznala.
Česká science communication se podle Mašínové za poslední desetiletí výrazně profesionalizovala. Z aktivit nadšenců vznikají specializované týmy, vzdělávací programy i profesní komunity. Jenže nadšení jednotlivců má své limity.
„Pokud se chceme nějakým způsobem dál rozvíjet, tak je potřeba do toho taky začít šlapat trošku shora,“ upozornila.
Za zásadní označila uznání komunikace vědy jako odborné profese, odpovídající pracovní a finanční podmínky a systematické vzdělávání. Podle Mašínové je také potřeba změnit pohled na práci PR specialistů, kteří jsou v institucích často vnímáni jako lidé, na něž lze přenést prakticky jakýkoliv úkol.
Komunikace vědy je podle ní svébytná profese, která má svá pravidla a vyžaduje odborné znalosti, zkušenosti i schopnost orientovat se ve vědeckém a mediálním prostředí.
Má-li se česká komunikace vědy dál rozvíjet, nemůže stát pouze na nadšení jednotlivců. Potřebuje také uznání a podporu institucí, pro které tito lidé pracují.
